Central Asia 2014 - den 21. [Tádžikistán, Kyrgyzstán]

Loučíme se s Gafurem, fotíme se s jeho ženama a dcerama a vyrážíme na Isfaru. Za Isfarou by měl bejt přechod do Kyrgoše. Najít se nám ho daří až na podruhý. Poprvý jsme si zajeli asi 16km, správná cesta vede pěšinou mezi barákama. Na celnici jsme všehovšudy strávili 1 hodinu, žádný problémy ani na výstupu z Tádžiku, ani na vstupu do Kyrgoše.

První problém se vyskytnul na hranicích uzbecký enklávy, že prej turisti neprojdou. Ještě chvíli se snažíme překecat kluky kyrgyzstánský, ale žádnej výsledek. Takže se vracíme do Batkenu a hledáme novou cestu, která by měla vést do města Oš. Nová cesta ještě není komplet, takže prvních 10 km krosíme po šotolině. Pak už je asfalt parádní a my letíme kyrgyzskou krajinou.

Stavíme se na čaj, ale šéf čajchany (nebo kdo to vlastně byl) je natolik zvědavej na naše výdělky, že rychle dopíjíme, platíme a jedem dál. V Oši jedeme okolo monstrózní sochy soudruha Lenina. A prej že je v Ječný!

Jelikož se rychle stmívá, zkoušíme hledat bydlení. První pokus končí neúspěchem v podobě plotu na konci vsi, druhej je ale parádní. Sjíždíme do pískovny a s hlídačem domlouváme, že tu přechrápeme. Maník není proti, a tak míjíme fadromu nakládající písek na Kamaz, kličkujeme mezi krávama a stavíme stany vedle transformátoru. Pěkně hučí, sem-tam zabublá. Láďa znovu schazuje nádrž a řeší karbce. Nachází drážky na jehlách, snad je to příčina jeho (a asi i mejch) problémů s netáhnoucí mašinou. Držim mu palce, dopíjím čaj, tancuju v kravích hovnech a za tónů Královny noci jdu chrápat.

Central Asia 2014 - den 20. [Tádžikistán]

Použiju slova pana Komárka: „Chčije a chčije.“ Padají provazce vody. Hadry, který jsme večer rozvěsili na usušení, jsou durch a žádnej náznak zlepšení počasí viditelnej neni. Navíc pan domácí nás natáhnul, že prej snídaně není v ceně „komnaty“, ikdyž večer tvrdil něco jinýho. Syčák…

Sbalit, vlítnout do nepromoků a nabíráme směr Anzob tunel. Motorkám se moc nechce, my cítíme, jak nám vlhne oblečení. Přichází tunel, zase punk jako k*áva. Smrad, kravál, louže že bys Kamaz schoval… Nahoře je celejch 7°C a chčije a chčije. Po průtrži se na silnici sype kamení takovým způsobem, že místama to je jenom stěží průjezdný, kolikrát sesuvy i vidime a ujíždíme před nima. Šutry na cestě jsou velikosti medicimbalu. Do toho samozřejmě déšť, kosa, protijedoucí kamazy, v pravo svislá stěna nahoru, vlevo rokle i s rozbitým čínským shackmanem. Lachtan použil v SMS označení „hardcore“, Bonnyesovo nejpoužívanější slovo bylo „typí*o.“

Zdoláváme i druhý sedlo, ale chčije pořád. Až po sestupu k 1200m.n.m. se počasí lepší a začínáme osychat. Já ještě naposled fotím v dálce Pamír, Bonnyes rozebírá rozetou fotoaparát. Dopřejeme mu důstojnou smrt, zakopem ho v horách. Stavíme na šašlik kousek za Khojandem. Majitel šašlikárny se jmenuje Gafur. Jelikož se blíží nepěkná bouřka, domlouváme se s Gafurem, že u něj na zahradě budeme bivakovat. Nemá s tím problém, naopak se o nás úžasně stará. My sušíme hadry, co nám zvlhly, a řešíme, jak zejtra, kam a kudy doject. Na dobrou noc pucujeme piváky.

Central Asia 2014 - den 19. [Tádžikistán]

Spalo se nádherně - řeka hučela, vítr foukal jenom lehce a žádný „zvířátko pro každý den“ mě nepokousalo. M41 je napůl asfalt a napůl štěrk. Jede to pěkně, jen obrovský stáda ovcí a koz jdoucí na pastvu nás brzdí v letu. Přijíždíme k odbočce do GBAO, je tu policejní post. Tady potkáváme německý pár cyklistů, které vrátili, že je Pamír uzavřen. Hmh…, takže fakt je neprůjezdnej. No nic, my chceme na Karamyk… Aha, ten prej je zavřenej taky. Co teď?

Volám na konzulát v Astaně (společný pro KZ a KG), tam ale nemají aktuální info. Ještě zkouším cestovní agenturu v Dušanbe, tam se dozvídám, že jediná možnost, jak se dostat do Kyrgoše, je přejít na severu Tádžikistánu. Rychlá domluva a obracíme to zpátky na Dušanbe. Ještě pár fotek s kolegy-cyklisty z Říše a valíme. Začíná poprchávat, naštěstí jenom krátká přeháňka. Offroad je parádní, jenom zase ty ovce/kozy to kazí.

Před Dušanbe dáváme gábl. Fox s Lachtanem jedou do centra (vařit nosiče resp. koupit zrcátko), já s Bonnyesem máme na starosti najít bydlení. Úkolu jsme se zhostili s bravurou, první hodinu jsme prochrápali. Cestou ještě kupujeme vodu, sušenky a chleba.

Dostávají nás místní policajti: přes všechna varování, které jsme na cestě dostali, jsou absolutně v pohodě. První hlídka mastí karty na dělícím pásu, druhá nám mává, když na 40ce jedeme 90. Korunu tomu nasazujou maníci na mýtnej bráně. Nejdřív „odkuda?“, pak na sebe hulákají „Praga, Praga“ a nakonec ohýbají závoru, abysme mohli bezplatně project. Spaní bude v komplexu s bazénem, dáme zopár piv, šašlik se salátem, Lachtan opravuje zrcátko a – jelikož jsme na cestě už dlouho – řešíme ženský. Místní i ty český/slovenský.

Central Asia 2014 - den 18. [Tádžikistán]

Až za ranních paprsků zjišťujeme, kde že jsme to vlastně spali. Sám nevím, co to mohlo bejt, ale všude písek, halda šutrů, k řece dva metry betonu dolů, jak molo ve Slovinsku. Nejspíš jsme bivakovali na nějaký stavbě.

Jelikož už jedeme na výpary, bereme na nejbližší pumpě 5 litrů ropy a jedem do Dušanbe shánět olej do fichtlů. Na bazaru se nám daří potkat motorkáře, kterej nás doved do motoservisu, kde si sám nechává opravit motocygl čínský provenience. Servisák Andrej je rus a je hodně v pohodě. Oleje má mnogo, tak šup na to. Bonnyes si spolu s výměnou oleje střihne i vyčištění a seřízení hladin karbeců, i já mrknul na trysky, filtry a hladiny, páč mi moped jede taky nějak divně. Nic ale špatně nevypadá, takže je to nejspíš špatným benzínem nebo nadmořskou vejškou.

Když už dáváme mopedy do kupy, přijíždí dva motorkáři z Ruska, že prej jedou z Pamíru. Ten je po nedávný přestřelce pro turisty opět zavřenej, ale oni to objeli. Zaplatili si gruzavik, naložili fichtly na něj a strážní post objeli, tudíž je nikdo nezastavil a nevrátil zpátky. A jako bonus jsou prej zavřený oba přechody do Kyrgystánu. No bude to ještě zajímavý…

Platíme za olej, loučíme se a vyrážíme směr na východ. Ještě nabrat ropu do plna + 5 do kanystru a může se ject. Hory okolo cesty jsou zase fantastický, jenom stěží se věnuju řízení. To samý i vesničky, kterejma projíždíme. Dneska nájezd nic moc, nějak se nám zpoždění oproti plánu navyšuje. Spaní u řeky vedle M41, tzv. Pamir Highway. V noci jezdí okolo hodně aut a osvětlují obrovskou skalní stěnu na druhým břehu. Spim pod širákem, tak mam parádní letní kino.

Central Asia 2014 - den 17. [Tádžikistán]

Po probuzení využíváme tureckej hajzl v polích. S*ačka je, zdá se, na ústupu. V prvním, větším městě – Khojand – měníme prachy, kupujem sváču a berem benzín. Jelikož je horko, jedem za město Kayrakom k přehradě. Ta nám vyráží dech. Jezero po pravej ruce je jak Makarská Riviera, na devíti hodinách to zase vypadá jak v Pokladu na Stříbrným jezeře.

Dáváme offroad a jsme u vody. Myjeme se, pereme, svačíme… Idylku naruší až místní rybář, ale je s ním fajn pokec a i nás zve, ať u něj zůstaneme přes noc, že nachytá ryby a ondatry a uděláme žranici. Sorry, není čas, Dušanbe volá. Škoda, ty ondatry měl určitě moc dobrý…

Stavíme se na polívku a já společně s Foxem ku*víme Bonnyesovo víčko od nádrže. Nakonec i tahle kravina měla happy-end, na rozdíl od objednání balené vody k obědu. Ani na potřetí to kluk nezvlád. Bonnyes ještě dostává poučení od místního brouka pytlíka, že nemá kouřit, když stojí blízko benzínu. Radši padáme. 38°C, výška 1400m.n.m., uvidíme, co bude dál.

Dál bylo to, že teplota klesá na 17°, výška roste ke třem tisícům a kopce okolo jsou fantastický! Tunely sice tádžici udělat umí, ale odvětrání nebo souvislý osvětlení jim nic neříká. Jako bonus protejká tunelem potok. Rachot! To je slavnej Anzob tunel – 6km ve tmě, vodě, smradu a kraválu se prozatím stává největším punkem zájezdu. Na úplný dno naopak patří cikáni, který se v dalším tunelu chovali jako nechvalně proslulá odnož z Chánova. Jinak super – hory překrásný, vlevo skála nahoru, vpravo skála dolů, svodidla výjimečně, jeden rozsekanej kamion napravo, ovce za zatáčkou, smrdící brzda, netáhnoucí motory… Bydlení hledáme u řeky až po tmě.

Central Asia 2014 - den 16. [Uzbekistán, Tádžikistán]

Ráno vstát, co nejvíc se pobalit a už přichází „supersvarčik“ a jde se na věc. Bonnyes je zavařenej snad za minutu, já za minut pět. Kluk je borec. Ještě nahodit patky na ráfek po včerejším přezouvání, zkontrolovat tlak v pneu a dát mašiny do kupy. Jura nám zajistil boršč v místní kantýně, čímž samozřejmě nepohrdáme. Po jídle dobalit, rozloučit se, vys*at se (řídkej případ s hustým běháním dohnal i zbytek bandy) a odjezd.

Plán je doject k čáře s Tádžikistánem. Cesta je dobrá, děr v asfaltu málo. Potkáváme kluky z Anglie na mašinách. Jeden z nich hodil tlamu a zničil GoPro, druhej má s*ačku a horečku – veselá parta jako my. Fotím typickej vlakovej přejezd sovětskýho stylu – masivní železnej práh vyklápějící se proti směru jízdy. Zaručeně pomáhá.

Přivohejbáme plán a koketujem s myšlenkou přejít do Tádžiku ještě dneska. Jenže Bekobod je přechod pouze pro místní, tzn. pro uzbeky a tádžiky, ostatní mají smůlu. Další přechod blízko je Bostan, 40km. No nic, zkusíme tam doject a uvidíme. Přijíždíme se soumrakem okolo devátý. Přechod jede ale non-stop, tak začíná válka papírů. Asi jsme bojovali zdatně, páč slyšíme lahodnej zvuk razítek. Ani nechtěli deklaraci peněz, takže jsem ty dolary schovával do krku řízení zbytečně. Kontrolor zavazadel ještě vysí*á, že prej všechno z kufrů ven, ale vysvětlujeme mu, že na něj se*em, že to nebudem vykládat do prachu a vody. Dal si říct, taky pomohlo zakdákání plastový slepice, takže mizíme z Uzbekistánu a jedem na tádžickou stranu. Ta probíhá v naprostým klidu. Sice tam asi hodinu strávíme, ale aspoň máme možnost vysondovat, jak to v Tádžiku funguje. Bum razítko, podpis a jedem. Welcome to Tajikistan! Je půl jedný v noci, spaní hledáme poslepu v polích kousek za hranicí. Opět širák.

Central Asia 2014 - den 15. [Uzbekistán]

Dopoledne máme chvilku čas, tak probíhají menší opravy. Bonnyes náhodou objevuje prasklinu na rámu a zrovna v místě, kde to rádo u Supertenerek praská. Jelikož mašiny dostaly v Kazoši a Uzbeku strašný štosy, není se čemu divit. Já pro jistotu rám taky zkouknu, taky nacházim prasklinu a taky v tom „oblíbeným“ místě. Jako bonus nacházim další pukanec na podsedlovce, hned za svárem, co mi tam před odjezdem vytvořili klucí ve Škodovce. Takže je to jasný, bude se vařit.

Bohužel z hotelu nás vyhnali, že už maj na dnešek plno. Nicméně nám se to podařilo zařídit znamenitě. Pomohli nám klucí z Čech, spát můžeme v areálu pivovaru. Tam navíc můžeme mopedy rozebrat a nechat zavařit, a jako bonus bude i kompresor na dofouknutí po přezutí. Bohužel svářeč bude až zejtra, tj. v pondělí, takže musíme všechno pořádně připravit, ať se po svařování ničim nezdržujeme.

Bonnyes opět ladí karbce, nějak blbě mu to jede. Při opravách slyšim randál, tak se otočim a vidim dva uzbeky, kterejm z paleťáku spadnul štos palet. Nechávám práce na fichtlu a pobaveně sleduju, jak okolo toho neštěstí chodí a snaží se palety poskládat. Od kluků pivovarských se dozvídáme, že pracovní morálka uzbeků je všeobecně na draka a aby něco udělali, tak nad nima musíš stát s klackem v ruce.

Sládek Jura nám zajišťuje možnost sprchy. Tyvole, to byl punk! Tmavá místnost, jenom malinký vokýnko u stropu, světlo žádný. Ze zdi kouká shluk trubek různech průměrů, na nich dva otočný kohouty – jeden na regulaci teplý vody, druhej na vodu studenou. Horká voda jde regulovat jenom binárním systémem teče/neteče, takže jsem hned opařenej. Po spuštění tohohle stroje na vodu se celej systém trubek začne třást, vydávat zvuky jak z hororu a v náhodných intervalech chrlit vodu. Hajzly jsou už jenom turecký, ale jsme zvyklí. Večer na jedno do putyky, druhý s sebou k mopedům a spát. Dneska poprvý pod širákem.

Central Asia 2014 - den 14. [Uzbekistán]

Po snídani je v plánu prohlídka města, resp. jeho historickýho jádra. Jako jo, Buchara je město nádherný, minarety, medresy, pevnost Ark… Všechno tohle ale kazí všudypřítomní prodavači všeho možnýho i nemožnýho a pověstnej uzbeckej smysl pro pečlivost. Na medrese ze 16. století je satelit, po památkách jsou natažený dráty s elektrikou/internetem, ze zdi pod okapem čumí žárovka... Opět potkáváme Italy, resp. jejich Iveco 4x4. Koupíme nějaký suvenýry, ať nám doma věří, že jsme tu byli. Stavíme se taky ve výrobě koberců a živě sledujem, jak holčiny jeden peršan štrikujou. Rychlostí jeden centimetr za den, celý koberec 8 až 9 měsíců. Radost se dívat, jak jde holkám práce od ruky.

Čas letí, musíme mazat na hotel, ještě nás čeká přesun do Samarkandu. Cesta byla neuvěřitelně unavující, navíc se o mě úspěšně pokouší s*ačka a horečka. Radost! V Samarkandu nacházíme pivovar Pulsar, kde nás přivítá kluk z Čech Bonnyes zvoláním „Tyvole, nazdar, klucí český“. Pivovar má českého majitele, sládkují tu kluci z Čech a další češi tu staví fabriky. Domluva je jasná: sehnat bydlení, zaparkovat fichtly a zajít s klukama ochutnat Pulsar. Já bohužel zůstávám na hotelu, je mi fakt na ho*no. Padám a usínám…

Central Asia 2014 - den 13. [Uzbekistán]

Vstávání, balení, pokec s majitelem louky. Všechno ve zrychleným tempu, páč potřebujem vystartovat co nejdřív. Čeká nás dlouhá štreka do Buchary, takže máme zábavu na celej den. Rozbitej asfalt střídá pěkný silnice, čtyřproudovka plynule přechází v tankodrom… Jediný zpestření po cestě je to, že krajina okolo už není jednolitá plocha, ale je mírně zvlněná a objevujou se první kopce.

Bonnyes se na jednej pumpě ptá, jestli mají benzín. Maník se rozesmál a povídá: „Benzín? Ten v Uzbekistánu není!“ A že všechny auta, co na pumpě čekají, jezdí na plyn. Když stavíme na další tankování, dozvídáme se, že sice benzín mají, ale pro změnu jim nejde elektrika a že musíme počkat deset minut, než jí pustí.

Na pumpě se dáváme do řeči s belgickým párem. Jedou se svojí Toytou do Pamíru, kde chtěj navštívit lidi, který tam potkali před dvěma lety, když projížděli Pamír na kolech. V Buchaře nacházíme luxusní hotel, takže se zkoušíme rychle zcivilizovat a jde se na jídlo. Jde s náma i Kosťa, kluk z Jakutsku, co v Uzbekistánu pracuje. Taháme z něj moudra o Rusku a Uzbekistánu. Nemá tu moc kamarádů, tak je za naší společnost rád a dokonce za nás platí útratu.

Central Asia 2014 - den 12. [Uzbekistán]

Další den začínáme „broděním“ vyschlý řeky Amu-Darye a pak nás čeká docela brutální offroad pískem. Místama dost na srdíčko, jen-tak-tak vydejchávám dvě krizovky, kdy řídí mašina mě, a ne já jí, jak tomu obvykle bejvá. Pak už rozbitej asfalt, míň rozbitej asfalt a jsme v Chimbau, kde okoušíme tankování z plastovejch kanystrů. Bereme jenom 10 litrů, v Nukusu musí bejt lepší a levnější, řikáme si. Prdlajz. Sehnat v Nukusu benzín je neuvěřitelnej problém. Posílají nás od čerta k ďáblu, až potkáváme maníka, co nám benzín nabízí. Smlouvání proběhlo písemnou formou na zaprášený skla jeho auta. Cena nic moc a kvalita pofiderní. Ale co, lepší než drátem.

Ještě před sháněním benzínu jdeme na jídlo do jedný místní – řekněme – restaurace. Sezení parádní, jídlo super a lidi opět zvědaví. S majitelem probereme všechny témata od ekonomiky přes náboženství po rodinný stavy. Ještě se zastavujeme v internetový kavárně, kterou provozuje mladší bratr majitele restaurace, a zkoušíme hodit nějaký fotky na fejsbuk. Daří se na potřetí – přeci jenom, wokna XP v ruštině, klávesnice v azbuce a osekaný práva uživatele. Poděkujeme, rozloučíme se, zařídíme zmíněnej benzín a už tmy valíme za Nukus hledat bivak. Chvíli tápeme, ale nakonec se svolením jednoho místňáka bivakujeme na jeho louce. Já si ještě při hledání bivaku dávám nechtěně první bláto tohohle tripu a jdeme stavět stany. Během toho se u nás zastavil majitel louky i se stařešinou.

Sotva jsme dostavěli stany a uvařili čaj, přijíždí malý Daewoo a z něj vylejzají dva týpci a že prej jsme v příhraničním pásmu s Turkmenistánem a že to nejde. Tak mu vysvětlujeme co a jak, a najednou je s ním řeč. Dozvídáme se, že sloužil na Libavě, zná Olomouc atd. Ale i přesto, aby dostál svý povinnosti, opsal si naše SPZky, že to po něm možná ráno budou chtít jeho šéfové. Snad nebude problém. A ještě se dozvídáme, že jsem měl kliku, že mě při mým vejletu do bláta nikdo nezastřelil. Okolo uzbecko-turkmenský hranice je na UZ straně 15km široký, hlídaný pásmo. A ještě týpek povídá, že nás nahlásil někdo z místních. Hezky udáníčko za tepla. No co, uvidíme na hranicích, jestli nás pustí ven. Zejtra 500km sprint do Buchary.