Obloha vymetená, všechno suchý včetně stanů. Balíme a
přes zákaz vjezdu vjíždíme na nově postavenej asfalt. O kousek dál už
rozestavěná silnice definitivně končí, pokračuje už jenom ta pěkná. I přes
náčelníkovo (Foxovo) předpověď jedeme opět proti větru. Krajina okolo je pořád stejná –
step, písek, sem-tam velbloud nebo kůň, jinak nic. Silnice je perfektní, tak se
snažíme urvat kilometry, co to jde.
Projíždíme okolo Bajkonuru, ale ze silnice
není téměř nic vidět, jenom pár satelitů (parabol) a v dálce něco jako
odpalovací rampy, ale mohly to bejt klidně sloupy s elektrikou. Město Aralsk
míjíme, páč Bonnyes s Lachtanem přejeli odbočku a já s Foxem jsme je dojeli
až za 50km a vracet se nám nechtělo. Od anglánů, co jsme je potkali včera, jsme
se dozvěděli, že rezatý lodě jsou až asi 70km od města, takže by jsme si dost zajeli. A navíc jsme je už viděli v Uzbeku.
Letíme dál, tankujem u
hodně pofiderní stajánky. Stojan neexistuje, benzín jede ze sudu do plastovejch
10l kanystrů a z nich přes PETku a silonky do bandasek. Na dně kanystru je pěknej bordel. Jsem zvědavej, co to pro nás šéf namíchal. Kéžby aspoň 80ka a bez
vody. Bonnyes chce probrat ze stereotypu Lachtana a tak mu dává zadním kolem nažrat prachu.
To zase byly výrazy...
Ačkoliv jsme plánovali
přespat poblíž řeky Uzgen, budem bydlet v dunovým poli. Cestou k bivaku v hlubokým písku odkládam
mopeda, naštěstí v nulovej rychlosti. To byla vlastně i příčina držkopádu.
Chrápat jdeme asi v jedenáct místního času, ale venku je pořád drobet
světlo. A ku*evsky tu žerou hmyzáci. Jsou jich tu mraky. A mraky jsou tu hlavně
kobylek, nebo co že to vlastně je za „zvířátko pro dnešní den“.
Žádné komentáře:
Okomentovat